Září 2015

Do ztracena?

24. září 2015 v 21:15 | Direct |  Můj milý deníčku
Znáte ten prázdný pocit, když se snažíte v dlaních držet vodu. Tlačíte prsty vší silou k sobě, snažíte se minimalizovat mezery a únik všeho, co ještě ve vašich dlaních zbývá. Snažíte se tak, až to začíná bolet. Celý vesmír je však proti vám a voda si proti vaší vůli protéká všemi kouty které jste odhalili. Trvá to minuty, trvá to čas který vodě dáte. Myslíte, že na těch momentech nesejde, přesto na tom záleží. Kapky které proklouznou chladí, než s lehkým zašimráním upadnou do zapomnění a oddělí se od vašich dlaní.

Po všem zbudou jen vzpomínky na které zapomenete... a na které si jednou stejně zase vzpomenete (That's right).

Vždycky můžete jít s proudem, který vás stále více a více opouští a vytrácí se vám z rukou. Můžete i čekat na bouři tak silnou, že vám ruce znovu naplní. Pohřbít se pod přívalem. Nechat všechny kapky téct. Avšak v dešti se vám dlaně stejně nenaplní.
Nikdy jste vodě nevěřili, ale déšť vám přesto nevadil, vše se zdá hned barevnější. Barevnější v odlescích od kaluží zrcadlících skutečnost. Ale co louže pod vašimi dlaněmi? Drží vaše dlaně stále to málo? A teď zkuste ještě utíkat!

Protože moře, je dobré místo k přemýšlení o budoucnosti.

Zaplácnutí portfólia? (aneb svatební fotky)

20. září 2015 v 21:43 | Otherwise |  Můj milý deníčku
Myslím, že bych měl založit rodinný fotoateliér *badum tsss*. Ah, na zaplácnutí portfólia snad bude stačit.

Don't tell God

17. září 2015 v 19:37 | Direct |  Můj milý deníčku
And we keep whining,
can't stop,
won't stop
crying

Život jako dvojitá expozice

6. září 2015 v 19:21 | Otherwise |  Můj milý deníčku
Prolínají-li se vám životní vzpomínky do normálního života!?! (moment, to je otázka?) Tak na tom jste ... inu všelijak. Neříkám, že je čas na změnu, na znovuzrození či další amnésii. Eh... jen prostě klidně seďte a ... Seďte krucinál!

Přes jednu věc není člověk schopen sledovat druhou, i když celek utváří nádherný pohled na svět, pravda je schována za druhou, třetí expozicí. Je jich tolik, kolik si jich vybudujeme. Vybudujeme si jich tolik, kolik nám bude stačit k neupřímnému pohledu na tento svět. Podvědomě filtrujeme a překrýváme skutečnosti, které nás děsí a které ani nechceme vidět. Jeden obraz překrývá druhý, ale pro co? Pro naše lepší dobro? Házíme si před oči falešnou mlhu, která nám sice zabraňuje v rozhledu, ale dovoluje nám se vůbec dívat. Popravdě, není se čemu divit. Lepší omezený pohled než slepota z pravdy no ne?
Únor 2010 huh? Thanks Obama.

Na odstraňování čehokoli je pozdě a ani radu tu nejspíš nenajdete, neboť nepatřím mezi ty znalé, ba ani jsem neprohlédl na onen skutečný podklad. Jen jsem chtěl ... ah, to je jedno. Teď už to víte.

Očistec, ráj.

6. září 2015 v 1:39
Nerad to přiznávám, ale píši článek v přeci jen nezávidění hodném stavu. I když sám nevím co to přesně znamená, neboť nevím, jestli jsem ve stavu podnapitém, nebo čistě povznešeném. Povznešen na novou úroveň bytí, kdy duše zažila zase něco nového.

Varování... článek možná bude značně egoistický a příběhový... což u mě částečně nebývá zvykem.

Soušl expírement (aneb jak blogeři o své blogy přicházejí)

2. září 2015 v 5:00 | Otherwise |  Můj milý deníčku
Asi bych mohl začít tím, jak skvělá je komunita blog.cz a ač tomu všichni věří, nikdo se jí nevydá napospas. Tedy není divu musím říct, časem blog přiroste člověku k srdci... malé dítě, které dospívá společně s námi. Dítě plné našich myšlenek, názorů či vzpomínek. Sem tam změní vzhled, sem tam nějaký ten názor. Je Odrazem toho jací jsme, či chceme býti.