Září 2016

Do morku polygonu

26. září 2016 v 0:18 | Dircet |  Můj milý deníčku
Ahoj všichni, myslím, že se ještě neznáme.

Tak nějak jsem byl vždycky v pozadí, sledoval co se kde šustne, ale po tom co Direct a Otherway zemřeli krutou smrtí po jejich velkém odhalení, je čas převzít kontrolu, na jejich poctu.

Avšak těžko nacházím slova, ty nikdy nebyly mou výsadou... i když vždy bylo snadnější říct něco tady na blogu, neznámým lidem, nenesoucí žádné následky. Protože reální lidé jsou z reálných problémů zmatení a snaží se pomoct. Toho pocitu
jako by jste na sobě měli těžký černý kabát, se který se nemůžete pořádně pohnout a zpomaluje vás. Nedovoluje vám dokonce se nadechnout a nakonec se pod ním roztrhnete jako papír a odhalí všechny vaše natrhnuté stránky.
Stránku po stránce až na samé dno. Co když ale žádné dno nemáte? Neboť žijete jen virtuálně.

Hořkost cukr nepřebije

10. září 2016 v 23:47 | Direct |  Můj milý deníčku
Chtěl jsem říct něco smysluplného... mám to napsáno i na papíře, ale je tu taková tma že má duše s tak málem světla splývá. Tak málo světla... a tolik temnoty v nekonečném obklopení celého světa.

Viděl jsem svět jako prach, obyčejné smítko na mé dlani.

Prachobyčejné, to je možná to slovo. Tedy věta ze kterého se stalo slovo. Vyjadřuje všechnu lidskost. Prach, který je vším čím budem... i obyčejný, což je nic jiného než vše co jsme. To je vše co můžu říct. To je vše co bylo napsáno. Říká se, že tajemství vytvářejí překážky, ale přitom celý vesmír nám lže. Lžeme tedy i sobě, tak... jak chceme v tomto případě bojovat s překážkami. Máme se tedy čeho bát? Prolhaného vesmíru? Našich myšlenek? Pořád je tu náše jiskra na denní obloze, která nám dokonale rozumí a vdechla nám život. Plná tajemství a překážek, ale která nám nikdy lhát nebude

Všechno je to pryč
Nikdo

Tak mě napadá, pokud by chtěl někdo obejmout slunce, musel by mít velkou náruč.
Ale za tem hřejivý pocit by to stálo.
"nejraději bych obejmul slunce"
*A tak i udělal a vypařil se v žáru radiace*
*s úsměvem*